Jdi na obsah Jdi na menu
 


  Hurááá,…konečně přírůstek do rodiny…

   Přátelé, jistě už jste všichni čekali, že nějaká taková zpráva musí každou chvílí příjít. Po měsících manželství (šesti a musím podotknout, že spokojených) by se dalo mnohé odtušit. Za sebe musím říci, že jsem pro to udělal mnoho a den co den jsem vyhlížel na balkóně čápa nebo vránu nebo později pak alespoň holuba. Možná Vás některé překvapí, že nositelem takovýchto překvapení nemusí být vždycky čáp nebo vrána, ale jak jsem sám poznal, někdy dokonce i například tchýně. Taky jste možná očekávali, že se nějaký náznak informace tady objeví už dříve, například až Petra nebo prostě někdo z nás „zabřezne“, ale věřte, že jsem Vás o nic neochudil, ono se to má všechno tak nějak zvláštně.

   To jsem jednou přišel domů a už to tam bylo. Petra coby hrdá novopečená (dalo by se říci „z nebe padnoucí“) mamina, skláněla hlavu nad svou náručí s malým tvorečkem, kolíbaje s ním pomalu do stran – no něco kouzelnýho a roztomilýho. Pravda, byl jsem ponejprv tou zprávou už ve dveřích zaskočen (vždyt ještě ráno na balkóně to vypadalo tak beznadějně), a o to víc pak když jsem prohlédl, že naše malá ratolest je mi z větší části  spíše nepodobná. Samozřejmě, že jsem si to nechal zprvu pro sebe. Ne že bych nebyl tak roztomilej, ale přeci jenom délkou některých částí svého malinkatého tělíčka mne mnoho převyšoval a tu a tam mu zase někde chybělo. Ale přátelé, jsme přece jenom lidi a nějakej ten malej detail vopravdovej chlap musí prostě překousnout. Navíc jsem nechtěl, aby si Petra hned myslela, že jsem ňákej cimprlík. Jednou je to doma, stálo nás to hromady práce po večerech, všelijakejch směšnejch pohybů a taky spousty odříkání. (A to nemluvím třeba o sousedech, kteří trpěli soucitně s námi, je to hezké, že jsme všichni na patře jako jedna velká rodina).

   Naše malá ratolest, tedy spíš rachejtle, má 4 končetiny, 2 oči, 2 uši, pusu, no, dá se říci, že nám svým způsobem trochu podobná je a to oběma. A roste jak z vody. Z původní váhy kolem 300g má už dvojnásobek a to už jí dávno nekojíme. Zvykla si totiž na zrní. No a to už jsem prozradil hodně, takže pro ty kdo vydrželi číst až sem, rovnou prozradím, že máme doma králíčka. Pro Petru je to tak trošku zkouška mateřství, pro mě hlavně zkouška postřehu, protože Ťapina dokáže bejt během půl vteřiny asi tak na 8 místech najednou. Kdo někdy viděl králíka v akci, ví o čem mluvím. Občas jí chytne nějakej rapl nebo co to je a skáče rovně do vzduchu a lítá jak prdlouš.

   Naše Ťapina je béžovej králíček s bílým bříškem a nádhernýma černýma očima. Je to beránek, to znamená, že mu ouška visí dolů. Dost možná mu původně viset neměla, ale jak jsem zjistil, pravidelným kvalitním uhlazováním lze dosáhnout téměř libovolného sklonu uší. Když jsme králíčka dostali, měl jedno ucho dole a jedno nahoře – takový to ucho sem, ucho tam a to mu vydrželo pěkně dlouho. A zatímco já jsem zastáncem klasické nevýstřední králičí image – tzv. nature classic, vyhlazoval jsem mu to spadlé ucho nahoru, tak naopak Petruška chtěla beránka a tak mu to vztyčené ucho zase ohýbala dolů a to je jasný, králík z toho měl v hlavě maglajz, až mu pak obě uši spadly a bylo rozhodnuto. Jinak jsme se pak někde dočetli, že králíček by se neměl hladit až do úplného vyhlazení, tak jsme se pak rozhodli, že to tak necháme (moudřejší ustoupil).

   Jak jsem se už zmínil, chlupáčovi říkáme Ťapina. Není jestě úplně jisté, jestli je to ten Ťapina nebo ta Ťapina, budoucnost ukáže, i králíček může být stydlivý, ale jak všichni víme, tak na velikosti nezáleží a já mu od malička taky vštěpuju do hlavy, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velký divadlo. A jestli je to ženská, tak ať alespoň vidí, že se některé sklony k midrákům snažím řešit od samého počátku a vůbec, že to chlapi nemají v životě lehký a to ani chlapi králičí.

  Ťapina dostal, tedy dostala do vínku malou přepravku, ale jak nám řekl pan doktor, za pár týdnů si v ní už ani neuprdne a je potřeba koupit novou a hlavně pořádnou klec. Moc jsem to nepochopil s tím prděním, ale klec jsme jí hned jeli další den koupit. Vybrali jsme takovou pěknou, poměrně drahou, dokonce jsem si dokázal představit sám sebe jako králíka, že se pěkně v rohu rozvalím, tamhle budu vidět na telku, tady bude žrádlo a tak. Jenomže hned u pokladny nás zpražila prodavačka: „To máte pro morče?“ „Ne, pro králíka.“ „No vy to máte v hlavě asi dobře rozdaný a kde bude jako běhat? To musíte koupit tu největší! A máte kliku, zrovna je ve slevě.“ Tak jsme si to nechali vysvětlit a teď už to víme, takže se o to podělím i s Vámi. Pokud chcete králíčka na domácí chov a ne jako součást jídelního lístku, je nutné mu zajistit výběh, aby neztloustnul a nebyl samý sádlo. Králíčkovi na svíčkovou pochopitelně stačí malej kotec. Králík žere prej i 70x denně, v tomu je potřeba mu zabránit, takže musí dostávat 2x denně po dvou lžičkách a utrum. (Chudák. Toto se však nevztahuje na páníčky.) No takže máme doma klec skorem přes půlku pokoje a dobře, že jsme jeli autem.

Obrazek   První dva dny byla Ťapina trochu zaražená, ale celkem brzy poznala, že se dá spolehnout na to, že se jí každej den v rohu objeví něco k snědku a že je s námi prča a že preferujeme liberální výchovu. Králíček brzy pochopil, že liberální výchova - tedy výchova opřená o důvěru ve svobodný mravní impuls v hloubi vlastní duše,  která má primárně ne poučovací, nýbrž maieutickou funkci, mu vyhovuje a začal si postupně dělat co chce. Začal vyhrabávat podestýlku z klece, schovávat se za piáno (asi tušíte, co to je vyklidit bordel před piánem, odsunout piáno, vytáhnout králíka, zasunout piáno, přisunout bordel, aby vám tam vlezl za pět vteřin znovu z druhé strany), okousávat postel a nohy od židlí a hlavně kabely od počítače. Když nám králík zakousl počítačovou myš, vložil se do toho Plyšák a bylo po liberální výchově. Ušák dostal párkrát za vyučenou a musím zaklepat, skoro o dvě procenta se to zlepšilo. Ba ne, o hodně, králíček už přesně ví, kam nesmí a tak před každým zakázaným místem jen zapanáčkuje a otočí se (co mu taky zbývá, když mu tam překáží neuměle nastrčená kniha, kus hadru nebo vražená krabice). Postupně nám v knihovně regály s knížkami prořídly a možná by Barbara Woodová nebyla ráda, ale její Hippokratova přísaha dokáže svým formátem přesně vyplnit mezeru mezi skříní a mou kytarou za dvacet litrů. To si pak už hodně věcí rozmyslíte.

   Nejroztomilejší byla Ťapina během svátků, třeba když jsme balili vánoční dárky. Měli jsme jí teprve pár dní, pořád se přimotávala pod papír a málem jsme ji vždycky skoro zabalili s dárkem. Bylo vidět jak jí to baví a nevzdálila se od nás ani na půl metru. Je s ní pořád sranda.

   Když jsem byl s králíkem poprvé na veterině na očkování, byla celá nesvá. Všude byla cítit dezinfekce, tak jsem se nedivil. Zapsali jsme se a pak už jenom čekali. Celou dobu zvědavě okukovala všechna zvířátka okolo, klepala se a do toho mě pořád dokola lízala, až jsem měl skoro slepený prsty.  „Ťapina Valtová“, ozvalo se najednou ze dveří a tak jsme šli. Mladá paní doktorka byla strašně milá a k Ťapince hodná, pěkně jí prohlédla, dala pigáro a jeli jsme domů. Zbytek dne se mnou nemluvila. Prostě ženská.

   Stejně jako člověk i králík může mít a má své vrtochy. Třeba minulý týden mi tak přišlo, že se během dne Ťapina pořád převaluje na dřevěné podestýlce a nemůže pořádně zabrat (usnout). Občas vstala, prohrabala místečko, zase si lehla a pořád dokola. Protože i mě často bolelo v zádech a ulevilo se mi, až když jsme koupili kvalitní matrace, rozhodl jsem se, že Ťapině trochu ulehčím.Vystříhal jsem jí z chlupatýho koberce co máme v ložnici (samozřejmě myslím ze zbytku) menší postel a od té doby si myslím, že je to v pohodě.

   Tím však mé prokráličí aktivity neutichly. Jak jsem zjistil, králík totiž dělá neplechu jen když se nudí. Pro něj je nejlepší když se může pořád někde prohrabávat, norovat, zkoumat a tak dále. A  tu se v mé mysli zrodila myšlenka, že bych mohl králíkovi postavit boudu. Má rád šero, prostor v kleci tak bude víc členitější a ušák bude mít víc zábavy. Přinesl jsem tedy z práce prázdnou kartonovou krabici od datových nosičů. Vybral jsem tu s nápisem Hewlett-Packard, ať pěkně králík vidí, že na něm nešetříme a že kvalita je u nás na prvním místě. Ťapina mě po celou dobu výroby příbytku sledovala s packama a čumákem prostrčenými skrze mříže klece. Odřízl jsem krabici dno a vyřízl v boku otvor, který měl sloužit jako dveře. Ťapina byla strašně zvědavá a sotva jsem otevřel klec, furt přes krabici všemožně lezla, přestože nebyla dokončená. Tady jsem poznal, jak pěkně ztloustla, dveře do domečku jsem musel dvakrát rozšiřovat. Sotva jsem zavřel klec, Ťapina zmizela v domečku. Vyhrabala půlku podestýlky, což bylo strašně legrační, jak ze dveří koukala jen prdelka s ocáskem a začaly lítat dřevěný granule. Brzy jí to ale přešlo a zbytek dne strávila v krabici, až jsem bál, jestli tam nenatáhla bačkory. Ale kdepak. Výhodou boudičky byl i fakt, že střecha mohla dobře posloužit jako rozhledna. I na to přišla Ťapina celkem brzy, ale pokaždé když skákala dolů, tak jí to s drápkama podklouzlo a většinou slítla jak pytel brambor. To však vyřešil další zbytek koberce a nyní tam Ťapina tráví nejdelší část svého dne.

   Nechci si nějak blahořečit, ale myslím, že po této úspěšné akcičce jsem u našeho králíka hodně stoupnul v ceně. No, uvidíme, co bude dál.

   Další fakta o ušákovi a pořízené fotografie můžete sledovat v nové rubrice Ťapinka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář